Každý má to, co si prý zaslouží. Ale přesto mám někdy pocit, že co se týká problematiky zvané politika, tohle jsme si vážně nezasloužili. A může být vlastně docela jedno, s jakým světovým názorem se ztotožňuji a kterého politika nebo partaj si právě beru na paškál. Snad každé politické uskupení má totiž nějaké ty kostlivce ve skříni a třeba i všem na očích.
Pokud se podíváme na počínání našich politiků, často nejsme spokojeni. Nelíbí se nám jejich rozhodnutí, a čím hůř na nás důsledky jejich práce doléhají, tím víc je nesnášíme. A klademe si otázku, jak jenom se mohl někdo takový do své funkce dostat, když dělá to, co dělá.
Ovšem u nás v demokratickém světě si musíme na zmíněnou otázku odpovědět docela jednoznačně. Můžeme si za to sami. Jistě, někdo z politiků se může dostat k moci i kvůli všemožným machinacím nebo dokonce nekalým činnostem, ale na počátku jeho kariéry je vždycky v první řadě výsledek voleb. A když vhodíme do urny hlas pro jistou politickou stranu, musíme počítat se všemi důsledky. Jak s tím dobrým, tak i s tím špatným.
Nikdo z nás pochopitelně nevolí úmyslně tak, aby uškodil sobě a svým nejbližším a dalším spoluobčanům. Ovšem přesto nevolíme mnohdy správně. Sedneme na lep populistům, uvěříme nesplnitelným slibům i vysloveným blábolům, jednou se necháme zmanipulovat, jindy ale klidně i zkorumpovat, zastrašit nebo obelhat, někdy z trucu volíme někoho zcela neznámého, z koho se nemusí vyklubat nikdo schopný, ale jen někdo, kdo dokázal po dobu volební kampaně nejlíp maskovat svojí neschopnost. Necháme se někdy koupit za koblihu a jindy za planá slova, abychom pak litovali až do dalších voleb, kde se necháme ovlivnit nějak jinak a často rovněž nežádoucně.
Prostě nemíváme jako celek politiky přečtené, a hlavně nedbáme na to, aby byli po zvolení přinucení své sliby plnit a chovat se jako praví státníci.
A pak tedy máme to, co si zasloužíme. Politiku, která nás znechucuje.